ASERTIVNÍ PRÁVA A ZÁSADY

Byla jsem některými z vás dotázána na asertivní desatero. Slíbila jsem, že je dám dohromady a umístím na stránky výchovného pradce. Svůj slib plním. Mám však pocit, že asertivní desatero je jen jednou součástí dané problematiky. Přidala jsem proto pár informací.

Eva Budská

ASERTIVITA

Asertivita je praktický způsob komunikace a jednání, kterým člověk vyjadřuje a prosazuje otevřeně své myšlenky, city, názory a postoje. Postupuje-li asertivně, postupuje tak, aby nepřekračoval vlastní práva, ani práva ostatních lidí.

Jednou z důležitých podmínek umění používat asertivní jednání je dovednost co nejpřesnějí PŘEDVÍDAT DŮSLEDKY našeho jednání na lidi, s nimiž jsme v každodenním kontaktu. Asertivita neznamená cestu k vítězství za každou cenu, ale měla by být významnou cestou ke spolupráci v mezilidských vztazích.

Každý z nás se dostává do situací, kdy naše práva jsou v rozporu s právy druhého člověka. Častými reakcemi na tento konflikt jsou různé varianty krajně nepřiměřených způsobů chování - „boje“ a na druhé straně „úniku“. Vyhraje-li boj, dochází mnohdy k pocitům viny vůči poraženému partnerovi, když vyhraje únik, trpíme pocity zlosti z vlatní bezmocnosti. Konkrétních příkladů je mnoho. Jedním z únikového jednání je např.záškoláctví. Abychom podobných situací zažívali co nejméně, je dobré ptát se druhého člověka na jeho pocity, na jeho názor. Každý z nás by měl mít dostatečně veliký prostor na vyjádření svých pocitů, představ, fantazie i pouhých nápadů. Současně každý z nás by se měl učit odpovědnosti za sebe a svoje jednání, svoje činy. Každý z nás by si měl umět i v situaci, které by se nejraději vyhnul, přikázat učinit, co potřeba učinit je. Zároveň zvyšovat nároky kladené na sebe sama.

Pozitivní aspekty asertivity:

• preferuje neagresivní chování

• napomáhá rozvíjet zdravé sebevědomí

• zvyšuje sebeúctu a seberespekt

• projasňuje mezilidské vztahy, jejich otevřenost, srozumitelnost a přímost

• vytváří atmosféru pro spolupráci

• umožňuje předcházet a efektivně řešit konflikty

• rozvíjí samostatnost v rozhodování

• zvyšuje odpovědnost za vlastní chování

• zvyšuje tvořivost a zdravé riskování

• umožňuje BÝT SÁM SEBOU!

Kdy je vlastně člověk „svobodný“ ve svém rozhodnutí, ve svém jednání?

Když se rozhoduje se „ZNALOSTÍ VĚCI“.

Když dokáže brát v úvahu všechny podmínky a alternativy svého jednání.

Když se rozhoduje odpovědně s ohledem na budoucí účinky a důslednost svých činů.

Jestliže je vnitřně přesvědčen o správnosti rozhodnutí.

Když se nerozhoduje na základě emocí, afektu, pocitu.

ODPOVĚDNOST je samozřejmou součástí svobody a asertivity. Mravní síla a měřítko lidské osobnosti jsou určovány především její schopností převzít odpovědnost nejen za sebe, ale i za druhé. K odpovědnosti patří i schopnost odpovědět sám sobě, obhájit druhému, skupině, společnosti to, jaké může mít moje rozhodnutí a jeho realizace v běžném životě pro mne a druhé následky.

Při řešení běžných životních situací je významné umět si včas, s odvahou a přiměřeně odpovědět na otázky typu: Co mohu? Co chci? Co smím? Co musím? Co umím? Stává se nám, že něco chceme, ale nemůžeme to udělat, říci, mít, někdy zase to, co bychom chtěli, neumímě udělat, sdělit, nebo se to, co chceme, udělat, říci prostě bojíme. Otázka „KDO JSEM JÁ“ se v podstatě redukuje na zodpovězení následujícího: Co mohu? Co chci? Co smím? Co umím? Terpve potom mohu s čistým svědomím řici: „JÁ JSEM JÁ!“

Deset asertivních práv

1. MÁM PRÁVO sám posuzovat své vlastní chování, myšlenky a emoce a být si za ně a jejich důsledky zodpovědný.

Jde o náš život a to, co se v něm stane, záleží především na nás. Důležité je umět se o svých problémech poradit, v klidu si radu vyslechnout, promyslet, otevřeně hovořit o tom, co nás zajímá. Konečné rozhodnutí musí každý z nás udělat sám a vědět, že za rozhodnutí neseme i odpovědnost.

2. MÁM PRÁVO nenabízet žádné výmluvy, vysvětlení ani omluvy svého chování.

Toto právo neznamená, že když nechtěně něco způsobím,  neomluvím se. Naopak – omluva by měla být součástí dovedností každého z nás. Podstatou tohoto práva je nepoužívat sebeponižující omluvy či nadbytečné výmluvy pro své chování i názory. Podstatou tohoto práva je přiznání svého omylu, své chyby i následující vhodné omluvy a nabídnutí alternativy, jak příště předejdete této chybě či omylu.

(Líbila se mi reakce Lucie Bílé, které Richard Genzer nabízel popcorn (Silvestrovský pořad pořad Partička) a L.B. ho nechtěla. Richard G. se nehodlal vzdát, nabízel dál a vyptával se proč, proč nechce? a snažil se L.B. vnutit ochutnávku třeba jen jednoho kousku popcornu. Lucie B.  Richarda G. chvíli potichu poslouchala a potom odpověděla:  „Prostě proto“. )

3. MÁM PRÁVO posoudit, zda a nakolik jsem zodpovědný za řešení problémů druhých lidí.

Nikdo není povinen konat více, než může. Úvahy nad tím, co by tomu řekli lidé/druzí nás vedou k pocitům viny

4. MÁM PRÁVO změnit svůj názor.

Proč bychom nemohli přiznat svoji chybu či nepochopení? Proč bychom nemohli změnit svůj názor, když se dozvíme nové informace? Samozřejmě je nutné neměnit svoje názory ze dne na den, z minuty na minutu, bez uvážení, emocionálně, ukvapeně. To bychom nakonec ztratili úctu sami před sebou. Je lidské říci: „Mýlil jsem se. Věc se má tak a tak...“

5. MÁM PRÁVO dělat chyby a být za ně odpovědný.

Toto právo úzce souvisí s právem č.2. Víme, že pouze ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Důležitý je důraz na snahu chybu, omyl napravit.

6. MÁM PRÁVO říci: „Já nevím“.

Každý z nás se dostane do situace, kdy neví, jak odpovědět. Potom přiznání, že nevíte, a to bez ironie, agrese, je vždy lepší než pouhé mlčení.

7. MÁM PRÁVO být nezávislý na dobré vůli druhých lidí.

Víme všichni, že zavděčit se všem, nelze. I když se náš protějšek upřímně snaží a nám se jeho návrh nezdá, nehodí, nelíbí, je naším právem slušně mu to sdělit. To však někdy je velmi obtížné – prokázaná dobrá vůle druhých většinou silně zavazuje.

8. MÁM PRÁVO dělat nelogická rozhodnutí.

Být logický/á znamená dělat pouze věci, kterým naprosto rozumíme, zatímco ve skutečnosti je řada problémů, jejichž řešení leží mimo tyto limity.

9. MÁM PRÁVO říci: „Já ti nerozumím.“

Jak často jsme zažili situace, kdy se na nás druzí dívali dotčeně, uraženě, zlostně, naštvaně, aniž bychom chápali proč. Snažme se proto komunikovat jasně, pro druhého člověka čitelně a srozumitelně.

10. MÁM PRÁVO říci: „Vidím to jinak“.

A nebo také: mám na to jiný názor, mám o tom jinou představu.

11. MÁM PRÁVO sám se rozhodnout, zda budu jednat asertivně a nebo ne.

Dovednost asertivity nemusíme vždy použít, je na nás se rozhodnout, zda pro danou situaci je asertivita vhodná či nikoliv.

NIKDY NEZAPOMÍNEJME NA DRUHÉHO ČLOVĚKA Pro skutečně rovnocenný vztah je potřeba dodržovat určité obecné zásady asertivního stylu komunikace a jednání vůči druhému.

CO NECHCEŠ, ABY DRUZÍ ČINILI TOBĚ, NEČIŇ TY JIM!

ASERTIVNÍ ZÁSADY

1. Učme se kontrolovat svoje emoce. Zodpovídám za následky svého jednání, mám odpovědnost vůči sobě i vůči druhému. Při nezvládnutí emocí mohu snadno sklouznoutdo agresivity či pasivity.

2. Respektujme a tolerujme i osobnost druhého. Teprve tehdy, když využíváme práva svá, ale respektujeme i práva druhého, lze hovořit o asertivitě.

3. Stručně a upřímně vyjadřujeme svoje pocity. Máme právo a možnost vyjadřovat co chceme, co nechceme, co cítíme, co nám vadí, co nás zlobí, čeho se bojíme, jak situaci prožíváme. Naučme se stručně a upřímně vysvětlovat příčiny našeho chování.

4. Snažme se vidět sebe i druhého reálně. Než budeme hodnotit, důkladně poznávejme.

5. Pokusme se poznat stanovisko druhého. Ptejme se, proč se druzí chovají tak, jak se chovají. Neodsuzujmě špatnou náladu, názory druhého. Snažme se mu porozumět.

6. Naslouchejmě druhému a vyslyšme ho. Staňme se pozornými posluchači druhých.

7. Važme si názorů druhých a jejich přesvědčení. Snažme se s protějškem nehádat, nerozčilujme se. Dejme najevo, že nejen respektujeme a tolerujeme názor druhého, ale že si ho i vážíme.

8. Nesnažme se zvítězit za každou cenu. Vyhýbejme se zbytečným sporům a konfrontacím. Respektujme také asertivní desatero i u druhého.

9. Učme se nacházet kompromis. Jde o hledání kompromisních alternativ řešení a umění smířit se s nimi a udělat je ve skutečnosti.

10. Přiznejme omyl a pokoušejme se jej napravit. Omyl přiznejme rychle a ochotně, bez ironie a přetvářky. Hlavně se nesmí změnit váš vztah k druhému, nesmíte se urazit či mstít. Je dobré respektovat jiný názor, ale je nutné se rozhodnout podle sebe. Odpovědnost za špatné či dobré rozhodnutí pak nelze svádět na druhého („kdybych tě byl neposlechl, nemuselo se to stát...apod.). Je třeba umět říci: „Ano, měl jsi pravdu. Mýlil/a jsem se. Budu hledat řešení, jak to napravit.“

11. Uvědomme si včas, co vlastně chceme. Podobně jako v asertivním desateru je poslední povinnost pomalu nejdůležitější. Když vím, co chci, čeho chci dosáhnout, jaký je můj cíl, je uskutečnění podstatně snazší. Stát na svém je podstatně snazší, když umíme svůj požadavek formulovat.